Nazí vedoucí #3 – Upřímnost

Být upřímný je těžké. Ať už v církvi nebo i mimo církve se nikomu nechce říkat pravdu, když je to nepříjemné. Konkrétně v církvi zápasíme s otázkou: jak říkat pravdu s láskou? Dawson o tom napsal vynikající článek, který doporučuji přečíst. 

Ale je tu další rovina v našem osobním životě a vedení, kde je důležité být upřímný. Je to pokračování tématu o zranitelnosti. Potřebujeme být zranitelní a k tomu je potřebné být upřímný.

Otevřená kuchyně

U nás doma kuchyň nemá dveře, jen otevřený oblouk. Je to celkem praktické a pěkné. Ale zároveň to má nevýhodu: máme otevřenou kuchyň.

Keď máme návštevu, naša kuchyňa je vo vojnovom stave. Špinavé panvice, korenie na stole, plný dres riadov… Vtedy sa snažíme návštevu „zadržať“ v obývačke, kde je čisto a pekne a upratané. My vieme, že v každej kuchyne tak vyzerá, ale nikto to nechce ukázať, však?

Niekedy však v živote robíme to isté. Ľudom ukazujeme len tie „upratané izby“ nášho života, ale do kuchyne ich nepúšťame. Nechceme, aby videli špinu a neporiadok.

I když to je někdy nepříjemné, myslím si, že v naší službě potřebujeme mít otevřenou kuchyň. Potřebujeme být otevření. Potřebujeme ukázat skutečný život, a nejen nějaký uklizený pokoj. 

To neznamená, že musíme všechno v životě otevřít. Samozřejmě, máme nějaké soukromí a ne všechno máme všem říkat. Je to jako výklad Přísloví 24:4-5. Je to jednou tak, jednou jinak a potřebujeme moudrost, abychom věděli, kdy máme co dělat.

Ale zpravidla jsme příliš uzavření a potřebujeme se více otevřít. Potřebujeme mluvit o věcech otevřeně a upřímně. Proto je metafora „otevřené kuchyně“ podle mne velmi dobrým ukazatelem této reality.

Potřebujeme mluvit upřímně o vztazích. O těch dobrých, ale i o těžkých věcech. Potřebujeme mluvit upřímně o financích. O tom, jak si je my v životě řídíme. Potřebujeme mluvit o hříchu – o tom, co jsme překonali a o tom, kde ještě zápasíme. Potřebujeme upřímně mluvit o věcech, které se nám líbí a těch, se kterými jsme nespokojní. 

Nahá upřímnost

Pouštět lidi „do kuchyně“ je pro mě základ pro budování vztahů. Chci být k lidem upřímný, abych budoval pevný vztah. Nechci se přetvařovat, že je v mém životě všechno v pořádku. Nechci neustále prezentovat uklizený obraz svého života. Chci, aby lidé viděli můj život takový, jaký skutečně je: se vší krásou a zároveň s tou špínou, která dělá z mého života něco komplexního. Život, ve kterém máme jen dobré a krásné věci je jakoby dvojrozměrný – ale my chceme žít 100% život, život v 3D.

Proto si myslím, že si jako vedoucí potřebujeme vypěstovat zvyk upřímnosti. Pouštět lidi do kuchyně našich životů, upřímně otevřít těžké otázky života. Nebudujme mládež, kde všichni nosí svou „křesťanskou masku“. Budujme raději upřímnou mládež, kde dovolíme Bohu, aby nás proměňoval ke svému obraz.