Nevěřící rodiče, věřící teenager. Co s tím?

Jako vedoucí mládeží jste se už určitě setkali s opakující se situací, že v mládeži máte nadšeného věřícího teenagera, který ale doma zápasí s nepochopením svých nevěřících rodičů. Rádi byste poradili a pomohli, ale lámete si hlavu nad tím, co říct, jak vašeho teenagera vést a usměrnit. Proto jsme pro vás zpracovali tento článeček z knihy Poradenství dospívajícím od Joshe McDowella a Boba Hostetlera. Doufáme, že vám to poslouží jako první pomoc, když se najednou ocitnete v dané situaci a ušetří vám i čas, který byste museli trávit hledáním zdrojů. Samozřejmě, na konci článku najdete další vhodné knihy, zabývající se poradenstvím.

Nejednota mezi křesťany a nekřesťany v rodině, konkrétně mezi nevěřícími rodiči a věřícím teenagerem, může mít širokou škálu důsledků. Jestli chceme jako vedoucí teenagerovi v daném zápase pomoct, musíme nejdřív sebe a potom i dospívajícího obeznámit s těmito důsledky. Je vysoko pravděpodobné, že rodiče daného teenagera, který se rozhodl pro život s Bohem, budou reagovat jedním z následujících způsobů (samozřejmě, může jich být víc, ale toto jsou základní reakce): 

• Lhostejnost – někteří rodiče takto pasivně reagují na jakékoli informace od svého teenagera a nový život v Duchu Svatém berou jen jako další přechodnou fázi adolescence. Tato reakce může v dospívajícím vyvolat pocit, že ho rodiče nemilují nebo že pro ně není dost důležitý. 
• Zmatenost – někteří rodiče můžou na rozhodnutí svého dítěte následovat Krista reagovat zmateně, protože nebudou rozumět, co je znovuzrození a proč je potřebné. Jejich představa o křesťanství může být založená jen na plnění dobrých skutků a chození do kostela. 
• Ohrožení – někteří rodiče se mohou cítit ohrozeně, že ztratí kontrolu nad svým dítětem a místo nich ji získá církev, kazatel, dokonce Bůh. Můžou mít strach, že nové názory jejich potomka znamenají odmítnutí jejich systému víry, či životního stylu. To u nich může vyvolat zlostnou reakci, až dokonce zpřísnění disciplíny. 
• Závist – někteří rodiče reagují na nově nabytou radost u svého dítěte závistí, protože i oni by si možná přáli zažívat něco podobného. Taktéž můžou žárlit na kazatele, církev, nové křesťanské kamarády nebo vedoucího mládeže, protože oni z ničeho nic zaujali důležité místo v životě jejich dítěte. 

Jaký je na to Biblický pohled?

Přestože rodiče nechápou nové životní směřování svého dítěte, které má najednou nové priority, nové názory, nový duchovný život, faktem zůstává, že jsou stále jeho rodiči! Autor Jim Craddock nabízí moudrý biblický pohled, který může věřícím dospívajícím v jejich vztahu s rodiči pomoct. V Starém i Novém Zákoně se píše: 

Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. 

2.Mojžišova 20:12

Cti otce svého i matku svou je přece jediné přikázání, které má zaslíbení: aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi.

Efežanom 6: 2-3

Co to teda znamená v praxi, ctít si otce i matku? Je důležité uvědomit si, že člověk není zodpovědný za štěstí svých rodičů. To je jen mezi nimi a Bohem, u Něho musí hledat smysl života. Přestože teda není (jako jejich věřící teenager) zodpovědný za jejich štěstí, je potřeba vést ho k zodpovědnosti, aby si vybudoval vlastní oddělenou totožnost a potom projevoval rodičům lásku. V knize „The Search for Significance (Hledání významu) to autor McGee shrnul touto myšlenkou: 

Bylo by velmi pěkné, kdyby mě otec i matka oceňovali, ale i když to tak není, stále jsem hluboce milovaný(á), je mi úplně odpuštěno, dělám Bohu dokonalou radost a úplně mě přijímá. 

Je teda potřebné teenagera povzbudit, aby se choval k rodičům způsobem, který se líbí Bohu, vždyť On sám postavil rodiče do pozice autority (Římanům 13:1-2). Křesťanova věrnost Bohu by měla stavět jeho priority do správné perspektivy a tím pádem dát mladému člověku sílu jednat s rodiči v Kristovu Duchu, který se sám podřídil autoritě svého Rodiče. 

Co můžu jako vedoucí udělat?

Mnoho mladých lidí si myslí, že když se budou k rodičům chovat jinak, budou dělat všechno „dokonale“ (což teda nikdo nedokáže), tak časem se i chování jejich rodičů vůči nim změní. Avšak nemusí se to vůbec stát a je potřeba s tím počítat. Proto by citlivý vedoucí mládeže nebo kazatel měl mladému člověku pomoci uvědomit si tuto skutečnost a u toho mu můžou být nápomocné následující kroky: 

1. Naslouchání – nejen slov, ale i pocitů, které teenager vyjadřuje. Zde je třeba vyhnout se jakémukoli moralizování, kritizování, přikazování, zesměšňování. 
2. Vcítění – snaha přistupovat k dospívajícímu a jeho bojům s pochopením, soucitem, empatií. Nemusíme nutně souhlasit s jeho chováním nebo životním stylem, ale máme plakat s plačícími (Římanům 12:15).
3. Ujištění a povzbuzení – všem mladým padne vhod přijetí a ujištění o jejich hodnotě od dospělého, který má vlivné postavení. Proto se snažte jako vedoucí využít každou příležitost pro komunikaci upřímné lásky a úcty.
4. Nasměrování – Craddock doporučuje 5 užitečných principů, které mohou teenagerovi pomoct vhodně reagovat na své rodiče: 
   1. Sám sebe považuj za vítěze, ne oběť – pokud mladý věřící vidí sám sebe jako vítěze, má hluboký pocit smyslu života a vděčnosti, protože si je vědomý toho, že Bůh si používá i těžkosti na budování silného charakteru.
   2. Na rodiče se dívej jako na vzácné lidi, ne jako na padouchy – většina rodičů chce svým dětem dobré, ale neumí jednat jinak než jen tak, jak viděli zase u svých rodičů. Mnozí z nich trpí a potřebují pochopení a odpuštění, ne kritiku a odsuzování. 
   3. Buduj si zdravý pocit nezávislosti – někteří lidé si zakládají svou identitu na názoru rodičů na to, kým jsou. To však může bránit nejen v jejich osobnostním růstu, ale i v tom duchovním. Jestli se svět točí jen okolo našich rodičů, v podstatě sloužíme jim a ne Bohu.
   4. Dělej rozhodnutí, které se budou líbit Bohu – když si uvědomíme, že Kristus je naším ochráncem a zdrojem našeho bezpečí a významu, můžeme se rozhodnout konat tak, aby to bylo dobré pro nás a ostatní, a zároveň aby to přinášelo slávu a čest Bohu.  
   5. Buď připravený – obrňte se pravdou, abyste (až budete mluvit s rodiči) pamatovali na to, že Bůh vás velmi miluje, úplně vám odpustil, má z vás velkou radost a úplně vás přijímá bez ohledu na to, co si o vás myslí rodiče. Potom bude pro vás lehčí rozhodnout se milovat rodiče, odpustit jim a přijímat je bez ohledu na jejich reakce na vaše emoce. 
5. Zapojení – jako vedoucí zapojte dospívajícího do aktivního plánování a účasti na řešení těžkostí ve vztazích mezi rodiči a dětmi. 
6. Odborná starostlivost – řešení problémů ve vztazích někdy vyžaduje hodně času, trpělivosti, vytrvalosti. Někdy je potřebné zvážit, hlavně jestli je to už pro tebe jako vedoucího náročné, požádat o pomoc křesťanské psychology a lidi, kteří se speciálně věnují rodinnému poradenství. Netřeba z toho mít pocity selhání a výčitky. Vždyť jsme jako církev jedno tělo a navzájem si máme pomáhat a sloužit.

Další zdroje

Kdybyste si chtěli ještě víc a do hloubky nastudovat danou problematiku, zde jsou další knihy, které vám v tom můžou pomoct: 

• Ross Campbell – Hledám svou cestu (Praha: Návrat domu, 2001)
• M. Nichols – Zapomenuté umění naslouchat (Praha: Návrat domu, 2005)
• Henry Cloud, John Townsend – Prosím Tě, mami (Praha: Návrat domu, 2003)

Článek byl se souhlasem 4D Ministries zpracovaný na základě knihy Joshe Mcdowella a Boba Hostetlera, Poradenství dospívajícím.