Nazí vedoucí #2 – Zranitelnost

Minulý měsíc jsem uvedl toto téma s tím, co znamená být nahým vedoucím a proč je to podle mně klíčové pro naši službu. Příklad Ježíše Krista nás „nutí“ sloužit jinak, než nás učí náš svět.

Takovéto vedení je zároveň nejtěžší. Každý dokáže být „diktátor“. Je lehčí rozkazovat, dělat všechno sám, přetvařovat se a hledat „lehčí cestu“. Ale my jsme povolaní jít „úzkou cestou“, která možná ani nebude vyšlapaná.

Od té doby, co jsem napsal první článek, jsem měl několikrát na výběr, jak budu vést lidi kolem mně. Měl jsem několik možností být „zakrytý“ nebo ukázat, co je ve mně. Rozhodl jsem se, že nebudu pokrytec, když už píšu tuto sérii, a byl jsem otevřený a zranitelný. A někteří lidé kolem mně to zneužili. Je to těžké. Je to nepříjemné. Ale kdybych se mohl vrátit zpátky v čase, znova bych si vybral tuto cestu.

Proč být zranitelný?

Jeden slovník definuje „zranitelný“ jako schopný být fyzicky nebo emocionálně zraněný. Vím, že to nezní jako úžasná definice, ale není to vůbec samozřejmost. Ne každý je schopný být tak otevřený, že je možné ho zranit. Většina lidí si svoje slabosti schová, aby je nikdo nemohl zneužívat proti nim. Je to obzvlášť problém v křesťanském světě. Jedna z věcí, které mi nejvíc vadí na křesťanech je, když na jakémkoli setkání mluvím s 10 nebo 20 lidmi a všichni se mají dobře. Vážně? Je to statisticky až nemožné! Jsem já jediný, kdo se nemá 365 dní v roku dobře?

Jestli se máme špatně, ale v rozhovorech všichni říkají, že se mají dobře, vytváří to v nás pocit, že jsme „divní“. Izoluje nás. „Asi je ve mně problém, když se všichni mají dobře a já jediný se trápím.“ 

Je o mnoho těžší říct pravdu. A jasně, že nemůžeme vždycky každému říkat „mám se špatně“ a vylévat si svoje srdce. Je potřeba rozpoznat časy a situace, protože je „čas plakat a čas smát se“ (Kaz 3:4). Ale my si málokdy dovolíme ten „čas plakat“. 

Zranitelnost nás spojuje. Být zranitelný vytváří spojení. Jak napsal C.S. Lewis: „přátelství se rodí ve chvíli, kdy jeden člověk řekne druhému: „Co! Ty taky? Myslel jsem, že jsem jediný, který…“

Rizika zranitelnosti

Chci být ale velmi upřímný – bude to náročné. Někdy narazíte na člověka, který řekne „ty taky?“ a vytvoří to mezi vámi pouto, které nebude tak snadné roztrhnout. Ale někdy narazíte i na člověka, který to bude používat proti vám. Možná budete mluvit o svých zápasech a problémech a člověk, kterému se s tím svěříte, vás zradí nebo bude pomlouvat. Možná nakonec budete za „debila“. 

Je to reálná možnost a nechci vám nasadit „růžové brýle“. Nechci vás oklamat a říci, že všechno bude super, protože potom budete zklamaní a bude to moje chyba. Nemůžu jinak než být s vámi i já zranitelný.

Zranitelnost bolí. Jestli nechceš trpět, určitě být nahým vedoucím není pro tebe. Kvůli tomu, že jsem se rozhodl být zranitelný, blízcí lidé mě zradili. Používali moji zranitelnost, aby poukázali na moji slabost. Vzdálili se ode mě. Ale právě to mi dalo možnost naučit se, že když jsem slabý, tehdy jsem silný (2. Kor 12:10). 

Opravdu mám být zranitelný?

Když toto bereš do úvahy, být zranitelným je výzva. Protože to nebude lehké, ale bude to nejlepší. Jestli chceš mít opravdu, hluboké, silné vztahy, potom je zranitelnost povinnost. Protože jen když pouštíš lidi do hloubky svého srdce, můžou být kamarády s tebou a ne s nějakou přetvářkou nebo obrazem, který si o tobě vytvořili. Jen tak můžeš vést lidi ke Kristu, který byl úplně zranitelný a úplně zraněný na naši záchranu.