Jak vést lidi ke službě? [Ondřej Szturc]

Aneb náhodné axiomy dobrovolnické služby 

V minulosti bylo v řadě církví běžné, že ten, kdo “něco dělal” byl kazatel (pastor, farář,…) poté případně staršovstvo a několik vyvolených, kteří se starali o hudbu v neděli, údržbu budovy, besídku a další drobnosti. Nedokážu hodnotit nakolik to bylo správné nebo funkční, protože jsem tu dobu pořádně nezažil.
Nicméně dnes je doba jiná. ESK Havířov jsme malá církev, máme kolem 55 formálních členů, plus dalších 30 lidí, kteří se u nás cítí „doma“ a už jen pro chod nedělních bohoslužeb tak, aby nikdo nebyl přetížen je potřeba kolem 60 lidí, kteří se budou na chodu nedělí dobrovolnicky podílet. V tom samozřejmě nejsou započteny další služby jako mládež, Fusion, dorost, domácí skupinky, pastorace, akce pro muže a ženy apod…
(pozn.: naše členství stojí na aktivní účasti, kdy průběžně promazáváme lidi, kteří do církve několik měsíců nechodí, protože členové u nás mají určitá práva – například hlasovat o některých klíčových otázkách. Pokud ve vaší církvi dává člověku formální členství především závazek a povinnosti, musíte si mé závěry přeformulovat pro svou situaci :)) 

Celkem tak je u nás v církvi církvi potřeba mít zapojených do dobrovolnické služby zhruba stejný počet lidí, kolik jich se tam cítí “doma”.Náhoda? 

Každý z vás dostal nějaký dar, a tak si jimi navzájem služte jako dobří správci rozmanité Boží milosti.

1 Petr 4:10 

Církev nikdy nebyla určena k tomu, aby do ní dlouhodobě lidé “chodili”, ale k tomu, aby církví „byli”.
Proto je v církvi úlohou vedoucích vést, inspirovat a přesvědčovat jak členy, tak pravidelné účastníky neustále k tomu, že není a nikdy nebude v pořádku být pasivní divák, a že tím o hodně přichází jak daný jednotlivec, tak lidé kolem něj.Církev je zkrátka společenství, kde každý slouží druhým tak, jak umí a může. A každý umí a každý může. 

Ale ne každý chce.
Teď nemluvím o lidech, kteří jsou v církvi noví, nebo kteří procházejí nějakou krizí.
Mluvím o většině klasických křesťanů, kteří získali pocit, že členství v církvi je jako být členem Billa klubu – nemusím nic dělat a mám výhody.
Realita je však opačná – členství v církvi volá k zodpovědnosti a oběti především člena samotného. 

Obvykle však lidem jejich argumenty v hlavě (proč do círke jen chodit) dávají stejně velký smysl, jak velký smysl nám vedoucím nedávají.
Jaké jsou běžné výmluvy a argumenty lidí, kteří chtějí do církve jenom chodit (a to ještě sotva)?

„Nemám čas.“

Každý má pocit, že v tohle období zrovna nemá čas, ale za pár měsíců ho snad bude mít.
Spoiler alert.
Čas nebudeme mít nikdy. Do konce života toho nebude méně.
Dnes máte písemky, příště zkoušky, potom dovolenou, potom státnice, potom svatbu, poté čekáte děti, poté se staráte o děti, poté stavíte dům, poté splácíte kdovíco, potom máte náročné období v práci, potom přijdou zdravotní komplikace a tak dále a tak dále… Život toho nikdy nepřinese méně.
Dokud nebudete v důchodu (a Bůh vám k tomu dá zdraví), tak toho bude vždycky hodně.
Jedna z chyb našeho vnímání a přístupu je pocit, že zrovna teď zrovna já mám nejtěžší život ze všech. 

Úlohou vedoucích je připomínat lidem, že pokud se rozhodli následovat Krista, tak služba druhým v církvi není doplňkový koníček, ale jeden ze základních prvků života.
Když se v životě lidí služba Bohu a druhým přesune na vedlejší kolej na řadu měsíců nebo let, celá církev tím strádá, ať už si to uvědomuje nebo ne.
Pokud například máte malé děti a máte pocit, že Bohu by měli sloužit “ti mladí, kteří na to mají čas”, tak si zaděláváte na krach vaší církve, protože mladí lidé bez starších vzorů udělají to stejné, co teď děláte vy – najdou si oprávněnou výmluvu proč nemají čas. 

„Služba Bohu musí být ze srdce a teď to tak zrovna necítím.“

Ano a ne. Pokud je náš život závislý na tom, co se nám zrovna upřímně chce, tak nám z života moc nezbyde.
Nikdo z vás by si nedovolil nevyzvednou dítě ze školky proto, že se vám zrovna nechce. Nebo jste někdy nedorazili na schůzku s partnerem, protože se vám zrovna nechtělo? Nebo jste nezaplatili účty, protože by to nebylo upřímné?
Náš život nemůže stát na pocitech, ale na vnitřních hodnotách a přesvědčeních, kdy děláme to, co je správné a důležité, i když naše srdce v tu chvíli může tvrdit opak.
Pokud má někdo řadu let vnitřní pocit, že se nechce zapojovat do života církve, tak mám pokušení mít vnitřní pocit, že by neměl být člen církve. 

Člen, nečlen a dobrovolník

Většina z nás vedoucích jsme v církvi obvykle rozlišovali lidi na věřící a nevěřící, popřípadě na členy a nečleny. Skrze tohle rozdělení filtrujeme obsah aktivit, které organizujeme, pozvání na různé události a péči o lidi.
Celý koncept členství je ve většině církví nastaven tak, že církev svádí k tomu vychovávat nominální “papírové” křesťany.
(proto řada větších církví ve světě přechází na systém, kde členství zůstává pouze těm lidem, kteří jsou v církvi v daném roce aktivní v dávání, službě a účastí na skupinkách)
Církev, která chce lidi vést k osobnímu zapojení, proto musí přehodnotit hodnocení zralosti lidí.
Jedno z dobrých řešení je zavést novou množinu lidí, a to jsou dobrovolníci.
Bez ohledu na jejich členství a duchovní zralost jsou to lidé, kteří dávají svoje srdce, peníze, čas a energii pro chod a rozvoj církve. 

Tím se statické hodnocení zralosti (je pokřtěný, je křesťan, je člen) přetvoří na dynamické hodnocení zralosti – protože dobrovolník je ten, kdo něco dělá.
A o tyto lidi je důležité pečovat, trénovat je, děkovat jim, a dávat jim najevo, že jsou jádro církve. 

„Sloužím někde jinde.“

Zejména ve větších městech a oblastech s větší koncentrací církví je obvyklé to, že lidé jsou nedostupní, protože chodí na akce do více církví, popřípadě mají nějaké závazky v jiné církvi než ve své.
Přestože má každý svobodnou volbu dát svůj čas kam chce, je zodpovědností vedoucího být vzorem a směřovat lidi k tomu, co je správné.
Mé základní přesvědčení v této otázce je: Nikdo nemá čas být zapojený ve dvou církvích. Tečka.
Být doma a pravidelně dobrovolnicky zapojený ve více místních církvích najednou je nerealistická pitomost, která nakonec oslabuje všechny církve a ubližuje lidem, kteří v církvi jsou. Ve dvou církvích jde sice “něco dělat” ale pro spoustu lidí to je útěkem od toho, aby je někdo znal a aby měli s někým blízké hluboké vztahy. 

Co s tím?

Asi všichni známe výrok, že život je otázkou priorit. Posunul bych ho ještě dál a řekl bych, že život je otázkou hodnot.
Každý z nás má v životě hodnoty, které směrují a pohánějí náš život.
Pokud jsi následovník Ježíše, tak by pro tebe jedna z předních hodnot mělo být společenství místní církve, kde jsi doma a kde jsi aktivní.
Pokud jsi vedoucí, tak by jednou z tvých hodnot mělo být to, že k tomu vedeš druhé lidi, kteří zatím hledají, kde se realizovat, kde využít svoje schopnosti a do čeho investovat svůj život.
Naše města potřebují silné církve plné ochotných lidí, kteří budou přinášet Boží království do našich národů.
Věřím, že to je něco, z čeho má Bůh obrovskou radost.

Zůstaň v kontaktu

Přihlas se k odběru našeho info listu a budeme ti posílat nejen informace o novém obsahu na našem webu, ale i zajímavé materiály, které na našem webu nenajdeš.

Tvůj email zůstane u nás, nikomu ho nebudeme dávat.

Související příspěvky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..