Modlitby na společných setkáních?

V evangelikální tradici jsou zakořeněny – jako jeden z nutných prvků “bohoslužby” – společné modlitby pronášené nahlas. Ve většině církví se setkáme s tím, že se během nedělní bohoslužby, ale i setkání mládeže, objeví vymezený čas pro modlitby, kdy se může kdokoli za cokoli nahlas modlit. Obvykle to je časový blok v rozmezí 5-10 minut nebo i déle, podle typu církve a bohoslužby.

U nás v ESK jsme se rozhodli tento prvek z bohoslužeb nedělních i z bohoslužeb mládeže až na výjimečné situace permanentně vyjmout.

Předmětem tohoto článku není odůvodnit, proč by se takto měli zachovat všichni, ale spíše přednést argumenty proč nevěřím, že by toto opatření bylo pro církev škodlivé či antibiblické. Právě s těmito názory se totiž často v křesťanských kruzích setkávám.

Pro uvedení do kontextu chci ještě dodat, že u nás v ESK máme bohoslužby aktivně otevřené pro hosty, kteří nejsou křesťané. A protože si přejeme, aby jich tam byla spousta, bereme na lidi ohled ve srozumitelnosti programu, který obsahuje podle příležitosti 1-2 modlitby „z pódia“.

  1. Církev není nedělní bohoslužba – Přestože je neděle v církvi obvykle hlavní akcí týdne, nejedná se o církev. Církev je komunita věřících, která, pokud je zdravá a má tu možnost, spolu tráví čas na dalších místech jako jsou domácí skupiny, různá přípravná setkání či jakékoli jiné aktivity. Zastávat postoj, že vše, co by měla církev dělat, musí být v programu nedělní bohoslužby, je neospravedlnitelné, protože jedno setkání nemůže a ani nemá naplnit potřeby všech.
  2. Biblické principy musí platit bez ohledu na kontext – Pro většinu církví v České republice je snadné říci, že společné modlitby nahlas na bohoslužbě jsou biblické, protože nikdy nemusela řešit, jak je organizovat v 5000 lidech… Pokud si Bůh přeje, abychom něco dělali, určitě proveditelnost těchto pokynů neomezí pouze na církve, kde je 60 lidí, všichni se znají a všichni se navzájem slyší. Nemluvě o případech, kdy se někdo ne zcela příčetný modlí extrémně dlouho (jaký rekord jste zažili? :)) nebo jeho projev nedává vůbec smysl a je ke škodě zejména hostům, které se pak mezi sebe křesťané bojí opět pozvat, protože neví, “kdo bude co vyvádět příště”.
  3. Strach z veřejného projevu není znakem duchovní nezralosti – Podle některých průzkumů se řada lidí bojí veřejného projevu více, než smrti. Obvyklým znakem všech společných modliteb a sdílení ve větší křesťanské komunitě je to, že určitá menšina lidí se modlí mnohem častěji, než zbylá většina, což však nemá přímou úměru s jejich duchovním zdravím. Zkrátka někteří se nebojí modlit nahlas a umí poskládat věty, ale většina lidí má strach se modlit před ostatními a rétorická obratnost některých zkušených “bratrů” je spíše od vlastních pokusů odrazuje.
  4. Veřejná modlitba není hodnotnější než jiná modlitba – Na předchozí bod navazuje jeden reálný fakt. Na nedělní bohoslužbě jsem nikdy nikde neslyšel ty nejosobnější a nejupřímnější modlitby, protože zkrátka na veřejnosti spoustu věcí nikdy nevyslovíte. Naopak ti lidé, kteří se bojí modlit na veřejnosti, mají často v menší skupině 2-4 lidí ty nejhlubší a nejodvážnější modlitby, jaké jsem kdy slyšel. O to víc je škoda, když v těchto lidech vyvoláváme pocit viny za to, že se nechtějí “modlit nahlas”, jakoby to byl projev jejich duchovní nezralosti. Je totiž snadné naučit se říkat nahlas hezké fráze, které zní duchovně. Také je umím a lidé jsou z nich ohromeni, ale už Ježíš říkal (Matouš 6:1-17), že to zcela jistě není projevem duchovní vyspělosti.
  5. Pasáže o společné modlitbě nejsou předepsané – Nenašel jsem v Bibli jedinou pasáž, která by mě přesvědčila o tom, že si Bůh přeje, abychom se z nějakého důvodu bezpodmínečně modlili nahlas společně v neděli. Pokud to tam někdo chce najít, tak se mu to možná povede, ale já toho nejsem s čistým svědomím schopen. Zcela jistě se dočteme, že se máme modlit neustále (1.Tes 5:17), vytrvale (Lukáš 18:1-8), sami (Mt 6:6) i s druhými (Jakub 5:16), ale nikoli, že to musí být nahlas na bohoslužbě. Je na rozhodnutí vedoucích dané církve, jak budou konkrétně modlitbu do života společenství zapojovat.
  6. Společná veřejná modlitba není nejefektivnějším způsobem vedení druhých k modlitbě – Často se také používá argument, že veřejnou modlitbou druhé vedeme k prioritizaci modlitby a v důsledku ukazujeme její důležitost tím, že pro ni během bohoslužby vyhrazujeme prostor a čas. Na tento fakt bych odpověděl otázkou, zda to tak opravdu funguje. Z mé zkušenosti druhým ukazujeme důležitost modlitby mnohem více v momentech, kdy se s nimi modlíme osobně, kdy se modlíme za sebe na domácích skupinách a kdy skutečně chodíme na modlitební setkání, když už nějaké v církvi je. (Vždy mě fascinuje, když se křesťané mermomocí chtějí modlit v neděli na bohoslužbě, avšak na vyhrazených modlitebních setkáních je účast minimální… Proč bych dělal v šedesáti lidech něco, co mohu dělat mnohem osobněji a přirozeněji v osmi lidech, kde na to mám mnohem více času?)

Závěrem bych chtěl říct, že možnost přímé komunikace s Bohem považuji za jedno z největších privilegií v životě a jsem přesvědčen, že by modlitba měla hrát v každodenním životě křesťanů nenahraditelnou roli.

Budu rád, za Vaše případné komentáře a další pohledy!

Zůstaň v kontaktu

Přihlas se k odběru našeho info listu a budeme ti posílat nejen informace o novém obsahu na našem webu, ale i zajímavé materiály, které na našem webu nenajdeš.

Tvůj email zůstane u nás, nikomu ho nebudeme dávat.

Související příspěvky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.