Jak jako neprofesionál biblicky radit (III.): Opravdu poslouchat

Na první pohled poslouchat je jednoduché – mám zdravé uši, tak přeci slyším, co mi můj kamarád/manžel/kolega říká. Sedět a zapojit u toho jeden ze svých smyslů – co může být jednoduššího?

„Pamatujte si, moji milovaní bratři: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu; vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš.“ (Jakub 1:19-20)

Jsme ale sebestřední lidé, a většinou mnohem radši mluvíme, než nasloucháme. Anebo radši své myšlenky necháváme sklouzávat k „našim“ tématům, pokud někdo mluví déle, než se nám chce poslouchat.

Naše mysl je navíc velmi snadno rozptýlená. Stačí malý impulz a už přemýšlíme o něčem jiném, než o tom, co nám říká druhý člověk.  A ten impulz se dokonce i může klidně týkat tématu – může to být přemýšlení nad co nejlepší odpovědí a reakcí! A přesto je to špatně. I když slyšíme, že daný člověk mluví, tak neposloucháme, co přesně říká. Mezi těmito dvěma jevy je velký rozdíl. My bychom se vždycky měli snažit poslouchat, pokud chceme někomu opravdu poradit.

Naslouchání je náročné. Někdy se nám to může zdát jako ta méně zábavná část rozhovoru, a tak jen čekáme, až ten druhý přestane mluvit a dostaneme se zase ke slovu my. Tak to ale být nemá. Naše rozhovory, naše životy, naše jednání – nic z toho by nemělo být pouze o nás.

Všímejte si drobností a ptejte se

Možná, že hlavním tématem rozhovoru bude stres ze zaměstnání. Pokud se ale pozorně zaposloucháme a všímáme si souvislostí, vidíme, kde tento člověk opravdu je, jak je nebo není otevřený Bohu, do kterých oblastí potřebuje vnést evangelium. Možná jde o přehnané strachování o budoucnost, možná o úzkosti plynoucí z toho, že jeho identita je v jeho práci a postavení, nebo je hlavní problém ještě někde jinde. Když pozorně posloucháme, můžeme na něj přijít – a můžeme se doptávat. Ne z pozice učitele nebo soudce, ale prostě se ptát. Upřímně, otevřeně, pokorně, soucitně. Svými otázkami nechceme druhého dostat do rohu nebo ho ubít svými argumenty. Ptáme se proto, abychom nedělali své závěry, viděli souvislosti, a také proto, že snahou lépe porozumět milujeme svého bližního a ctíme jeho prožitky, které se nám rozhodl svěřit.

Ježíš viděl lidi tam, kde jsou – a to ho pohnulo k soucitu:

„Když uviděl zástupy, byl nad nimi hluboce pohnut, protože byli utrápení a sklíčení jako ovce, které nemají pastýře.“ (Matouš 9:36)

Když Ježíš viděl ony zástupy, viděl víc. Viděl jednotlivce, kteří jsou utrápení a sklíčení.. A měl s nimi soucit – chtěl jim dát pastýře, sebe samotného! Takový soucit máme mít i my pro lidi okolo nás – a spolu se svým soucitem jim přinášet Ježíše.

Buďte soustředění na jednu osobu

Pamatujte, že osoba, která sedí před vámi, je osoba, které zrovna sloužíte. Nenechte se rozptylovat vším okolo, ale soustřeďte se na jednoho člověka a na to, co říká. Zároveň nepřemýšlejte během vyprávění jen o tom, jak co nejlépe reagovat. Buďte přítomní. Udržujte oční kontakt. Zároveň to, že jste vedoucí, neznamená, že musíte každý rozhovor vést. Nechte ostatní, aby konverzaci vedli. Budete možná překvapení, o čem všem budou chtít mluvit. Kázání nechejte za kazatelnu – a prokažte lásku a službu svému bratru nebo sestře, kteří se vám svěřují.

Pokud máte problém se soustředit na to, co vám někdo povídá, zkuste si opakovat v duchu jeho slova. Pomůže vám to dostat jeho slova do vašeho vědomí a zpracovat je. Zároveň tak zůstanete soustředění, obzvlášť, pokud je vyprávění delší.

Nebuďte sebestřední

Vidět bolest našich blízkých od nás vyžaduje, abychom vědomě svou pozornost odklonili od nás samotných a soustředili ji na ně. To zní docela samozřejmě. Je to ale těžší, než to vypadá. Pokud víte, že jdete do nějakého těžšího rozhovoru, předem se modlete. Aby Bůh připravil vaše srdce na to, být zaměření na druhého a jeho trápení, a ne na vás samotné. Abyste mohli být nesobečtí a obětaví, jako je sám Ježíš pro nás. Abyste mohli prokazovat milost a lásku a tím ukazovat na evangelium.

A vlastně a ideálně – modleme se za to do každého dne – abychom nebyli zaskočení a neupírali dál pozornost jen na sebe, až takový rozhovor přijde nečekaně. Sloužit lidem je to, co máme dělat, a naše sebestřednost bývá tou největší překážkou. Nejlepší lék na sebestřednost je upírat oči na Boha a Jeho majestátnost, lásku a svatost a na milost, kterou jsme od něj dostali.

..A v centru pořád evangelium

To neznamená, že každá druhá věta, co pronesete, musí obsahovat nějakou danou větu nebo frázičku se zakomponovaným evangeliem. Láskyplný rozhovor nemá ani být přehlídkou pro vaše biblické znalosti. Ale připomínat evangelium do bolesti lidí je ohromně mocný prostředek, který Bůh využívá ke změně v našich srdcích. A to je to, co je na takovýchto rozhovorech tak vzrušující – že chystáme půdu a zaséváme semínka a sem tam se stáváme svědky toho, jak Bůh svou mocí proměňuje.

Je požehnáním poslouchat, jak Bůh pracuje v životech lidí, jaké příběhy a vášně jim dává. Jaká trápení a bolesti a strach úplně každý prožívá.. A jaký užitek má, když vedoucí nejen vedou a kážou, ale umí naslouchat svým lidem. A kdoví – možná nakonec zjistíte, že skrze naslouchání lidem je více slouženo vám, než jak skrze to sloužíte vy. 🙂

Zůstaň v kontaktu

Přihlas se k odběru našeho info listu a budeme ti posílat nejen informace o novém obsahu na našem webu, ale i zajímavé materiály, které na našem webu nenajdeš.

Tvůj email zůstane u nás, nikomu ho nebudeme dávat.

Související příspěvky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *